Je dobré znát souvislosti 

Schéma k vlastním úvahám o otázce: Tradiční versus moderní karate

Počátky sportovního karate

Toto bojové umění se původně nazývalo "čínská ruka". To byl i původní význam znaků, kterými se karate v Japonsku označovalo. Moderní mistr tohoto umění Gičin Funakoši, který zemřel v roce 1957 ve věku 88 let, změnil znaky tak, že doslovně znamenaly "prázdná ruka". Funakoši však zvolil tyto znaky i pro jejich význam v zenbuddhistické filozofii: "stát se prázdným". Pro mistra bylo karate bojovým uměním, ale bylo také prostředkem tvorby charakteru. Napsal: "Jako lesklý povrch zrcadla odráží vše, co je před ním, a jako se tichým údolím nese i slabý zvuk, tak musí žák karate vyprázdnit ze své mysli sobectví a zkaženost při úsilí vhodně reagovat na cokoli, s čím se může střetnout. Toto je význam kara, neboli "prázdný", v karate".

Karate bylo poprvé předvedeno japonské veřejnosti v roce 1922, kdy Funakoši, který byl profesorem na okinawské vysoké pedagogické škole, byl pozván, aby vyučoval a předváděl ukázky tradičních bojových umění pod záštitou ministerstva školství. Jeho ukázky tak zapůsobily na diváky a posluchače, že byl zavalen žádostmi, aby zůstal vyučovat v Tokiu. Namísto návratu na Okinawu učil Funakoši karate na různých univerzitách a v Kodokanu - Mekkce Judo - do doby, kdy byl schopen v roce 1936 ustavit Shotokan, velký mezník v historii karate v Japonsku.

26. dubna si připomínáme úmrtí senseie Funakoshiho, muže z Okinawy, který kdysi řekl: "Hledat staré, porozumět novému." Zprostředkoval světu poznání Karate-do, které dodnes fascinuje a spojuje lidi na všech kontinentech světa. V době kdy přinesl Karate-do do Japonska, svět japonských bojových umění si nesl známku ultra nacionalismu a na každé nepůvodní bojové umění se dívali přes nos.
Funakoshi překonal tyto předsudky a nakonec dosáhl formálního uznání okinawského Te jako jednoho z japonských bojových umění.
Gichin Funakoshi byl vzdělaný pokorný muž a měl obrovské vědomosti o okinawském školském systému a dávno dříve než opustil Okinawu, věděl, že karate není cíl, ale prostředek pro duševní zkušenost. Za těchto okolností bylo karate povýšeno japonskými duchovními kruhy na umění.
Později v poválečném Japonsku, tento muž těžce nesl, jak jeho karate upadává a stává se parodií pro masy bez ducha. 

Japonská asociace karate (JKA) byla utvořena v roce 1955 s Funakošim jako hlavním instruktorem. V té době měla tato organizace jen málo členů a několik instruktorů, kteří karate studovali pod vedením stárnoucího mistra. Sám mistr měl pochybnosti o dalším vývoji karate se sportovním a soutěžním zaměřením. V roce 1956 Funakoshi z funkce vedoucího instruktora odstoupil. Asociaci uznalo ministerstvo školství až po jeho smrti v roce 1958, o což se zasloužili jeho žáci. Ti také určili směr karate, který se postupně rozvinul a známe dnes pod pojmem moderní. Téhož roku uspořádala asociace první Celojaponské mistrovství v karate (vítězem se stal Hirokazu Kanazawa), které se pak stalo každoroční záležitostí a pomáhalo ustavit karate jako soutěžní sport. Vznikl však také spor o vedení JKA mezi sensei Nakayamou a Asaiem, také názorový rozpor o další vývoj karate se senseiem Nishiyamou a později se oddělil a vymezil také sensei Kanazawa atd. Názorové rozpory trvají dosud.

Úloha karate v moderní době je mnohostranná. Jako praktický prostředek sebeobrany se široce vyučuje v soukromých klubech a např. v Japonsku je součástí tréninkového programu pro policisty a členy ozbrojených sil. Velký počet vysokých škol nyní začleňuje karate do svých programů tělesné výchovy a jeho techniky se také učí vzrůstající počet žen. V Japonsku a všude ve světě však karate získává velkou popularitu jako soutěžní sport, který zdůrazňuje mentální kázeň stejně tak jako fyzické schopnosti. To, co bylo původně vytvořeno na Dálném východě jako bojové umění, pak přežilo změny odehrávající se staletí, aby se stalo nejen vysoce účinným prostředkem sebeobrany beze zbraně, ale také vzrušujícím, vyzývajícím sportem, uspokojujícím nadšence v celém světě.

Ukázka z tréninku (sportovní karate)

Ukázka sportovního karate (cílem je soutěž a show, nejde primárně o rozvoj sebeobrany)

Existuje ještě jedno pojetí moderního karate - tradicionalistické (ve smyslu slova tradice) jako výchovný a vzdělávací systém

Můžeme sem zařadit všechny známé karate styly, které však zdůrazňují aspekt Budo (cestu válečníka) ve smyslu duchovní rozměru - novodobé bojové umění zdůrazňující výchovnou stránku. Příprava na boj je tak podmiňována přísným dodržováním "staré" japonské etikety, vnitřní i vnější kázní, dodržováním předepsané hierarchie a disciplíny. Není neobvyklé, že můžeme v takovém přístupu pozorovat některé projevy militarismu nebo sektářství (mimochodem tolik blízké ultra nacionalismu a charakteru dřívějšího meziválečného, válečného a poválečného Japonska).

Tradicionalistické pojetí karate může mít napříč různými styly charakter částečně soutěžní stejně jako původní sebeobranný. Vzhledem k očekávání a potřebám současného člověka je ale pochopitelné, že převažuje tradicionalistické pojetí soutěžního karate.

Japonské slovo Dento znamená tradice či tradiční. Pojem tradice tak, jak jej chápeme u nás pochází z latinského pojmu traditio. Tradice se chápe obvykle jako předávání celku poznání, schopností, obyčejů nebo i vědeckého poznání, umění a morálních pravidel. Tradicionalistické směry karate rozpoznáme právě podle úsilí o předávání kulturního dědictví předávané z generaci na generaci. Měli bychom se však umět vymezit a uvědomit si, kde jsou a kam sahají naše vlastní kulturní kořeny a zda se nejedná spíše o přenos cizí kultury. Respekt a obdiv k odlišným kulturám není jistě sám o sobě ničím nebezpečným, ale ztotožňování se s určitým vzorem či ideálem bez patřičného porozumění a bez ohledu na vlastní kulturní kořeny může vést k vykořenění a ztrátě pochopení a spolupatřičnosti k vlastnímu dědictví a kulturním hodnotám.

Ať už se tradicionalistické karate zaměřuje více na soutěž nebo umění sebeobrany, vždy bude zdůrazňovat hlavně následující obsahy:

  • výchovný a vzdělávací systém,
  • meditaci za pohybu,
  • rozmělnění ega,
  • umění všestranného harmonického rozvoje jedince prostřednictvím "opravdového" studia techniky,
  • cestu hledání "absolutní pravdy" skrze fyzickou praxi, apod.

Ukázka moderního tradicionalistického karate (soutěž zde není pokládána za cíl ale jako prostředek seberozvoje - přesto má všechny znaky soutěže a vyžaduje proto soutěžní přípravu - nezapomínejme však, že zápas podle pravidel vždy zůstane v rozporu s připraveností bránit se v boji bez pravidel)

Ukázka z letního kempu Dento Karate podle představ zakladatele Mezinárodní federace tradičního karate (ITKF) Hidetaky Nishiyamy (*1928 +2008)  (existuje však ještě WTKF, Světová organizace tradičního karate, mladší, která vznikla až po smrti senseie) "Tradice dál pokračuje... "


Počátky tradičního karate však sahají o něco dál na ostrov Okinawa - tradiční (ve smyslu slova původní) sebeobrana

Jméno "Okinawa" znamená doslova "rosa v otevřeném moři". Tento úzký ostrov leží asi ve středu do délky nataženého řetězce souostroví (Ryu-kyu). Řetězec ostrovů se skládá ze 140 ostrovů, z nichž je jen 36 stále obydlených. Okinawa, místo vzniku dnešního Karate-do, je hlavním ostrovem souostroví Ryu-kyu v Pacifiku.
Obyvatelé Okinawy jsou pro historiky etnologickým tajemstvím. Mnohé poukazuje na to, že první obyvatelé ostrova byli lidé, kteří přežili ztroskotání lodí. Potom údajně přišli přistěhovalci z jihu Japonska, kteří si vzali s sebou předměty do domácnosti, domácí zvířata, nářadí a také kulturní předměty. Protože dnešní okinawané jsou míšenci z různých národních ras, věří se, že k těmto dřívějším přistěhovalcům patřili malayové, mongolové a japonští ainu (původní obyvatelé Japonska, dnes izolovaný národ na severu ostrova Hokkaido). Okinawská kultura má nejblíže ke kultuře japonské, docházelo zde však díky kontaktům s pevninou k velmi silným vlivům z jihovýchodní Asie.

Počátky vzniku karate jsou spojovány s ostrovem Okinawa (souostroví Ryu-kyu). Okinawa byla po celá staletí pod silným vlivem Číny. Předpokládá se, že okolo 7. století sem začaly pronikat prvky čínských bojových umění. Vliv Číny a samostatnost Okinawy skončili v 17. století. V té době v Japonsku vrcholil mocenský boj o místo Shoguna. Nakonec rod Tokugawa porazil rod Satsuma v bitvě u Sekiga-hara a chopil se moci. Aby byla potlačena možnost vzpoury poraženého, je rod Satsuma vysídlen na ostrov Okinawa, čímž Okinawa ztrácí samostatnost. Nový vládce na Okinawě zakázal místnímu obyvatelstvu např. nošení jakékoliv zbraně.

Tím ovšem podnítil rozvoj sebeobranného systému  Okinawa-te. V tomto systému bylo hlavním úkolem přežít. Trénovalo se ve třech hlavních městech - Shuri, Naha, Tomari. Výuka probíhala tajně, protože tomu, kdo byl přistižen při praktikování Okinawa-te hrozil trest smrti. Současně s tímto systémem se rozvíjel i systém boje se zbraní (Kobudo), kdy jako zbraně sloužily běžné věci každodenního života, např. cep na rýži (Nunchaku), klika od mlýnku na zrní (Tonfa). Toto období trvá až do roku 1868. Poté se bojové umění dostává do povědomí veřejnosti a již není potřeba tajit smrtící umění. V té době se dají vysledovat dva hlavní směry Shorin-ryu (soustředěných kolem městských osídlení Shuri a Tomari) a Shorei-ryu (město Naha). Škola Shorin je spíše orientovaná na tvrdou "vnější" formu a škola Shorei na měkkou ,,vnitřní" formu. V Shorin-ryu (někdy také označovaná podle místa zrodu jako Shuri-te a Tomari-te) mají základ například současné styly Shotokan-ryu a Wado-ryu. V Shorei-ryu (Naha-te) mají základ např. současné styly Goju-ryu.


V naší akademii vyučujeme styl Goju-ryu v pomyslné lini těchto významných učitelů:

 Higaonna, Miyagi, Higa

Legendární okinawský sensei Chōjun Miyagi v době svého největšího působení procestoval země Pacifiku, aby šířil svůj styl. V roce 1929, sedm let po mistru Funakoshim (Shotokan), se v Japonsku konala velká demonstrace jeho umění. V té době už v Okinawě vyškolil celou řadu významných žáků ( Seiko Higa, Meitoku Yagi, Eiichi Miyazato, Iha Koshi aj.). Do roku 1935 zůstal v Japonsku, kde ovlivnil zejména známého japonského mistra Gōgena Yamaguchiho (řečeného neko - kočka). Zodpovědnost za šíření Gōjū-ryu na starém japonském kontinentu převzal Yamaguchi  (který se učil také u velkých mistrů Maruty a Yogi). Na počátku třicátých let navrhl pěst, znak, který se stal legendárním podpisem Gōjū-ryū. Traduje se, že modelem byla právě pěst Chōjuna Miyagiho. Žáci Yamaguchiho školy Goju Kai v Japonsku Urakawa a Hiroma Kikuchi byli  učitelé  našeho hanshiho Ogawy ještě v mládí. Takeji Ogawu později ovlivnili zejména okinawští mistři Kiyun a Kurashita a další a velmi zaujal přístup senseie Higy, na jehož učení dále navazuje a samostatně rozvíjí u nás a v Evropě.

Seko (Seiko) Higa se narodil v roce 1898. Higa se od svých 14 let učil Naha-Te přímo od Kanrya Higaonna. Studoval s ním celkem 3 roky před tím, než Kanryo zemřel. Potom pokračoval ve studiu pod vedením staršího Chojuna Miyagiho, který byl Kanryovým seniorem v dojo. Seko Higa byl prvním z Miyagiových studentů, kteří začali vyučovat. Jeho dojo bylo otevřeno v roce 1931. Tehdy zanechal kariéry policisty, aby učil výhradně karate.

Seko Higa byl popsán jako laskavý a jemný, ale přísný při učení. Byl také velmi oddaný karate. Pracoval před zrcadlem několik hodin, aby udržel techniku ​​přesně. Později v roce 1940 dostal Higa titul Renshi z Dai Nippon Butoku Kai, který je ekvivalentní k dnešnímu 6. Danu. Válkou byl Higa značně zasažen, bohužel ztratil většinu svého jmění. Seikichi Toguchi pozval Higu, aby žil s ním, a tak se Higa nakonec přestěhoval a žil se svým žákem. Je důležité si uvědomit, že v té době byl vztah mezi učitelem a studentem velmi blízký, téměř jako rodina. Dva z nich společně s ostatními okinawanskými přáteli shromáždili dostatek peněz na vybudování nového dojo v Itomanu, kde Higa pokračoval ve výuce.

Po smrti Chojuna Miyagiho se Seko Higa stal prvním prezidentem Okinawan Goju-Kai. V roce 1966 zemřel také Seko Higa. Někteří z jeho hlavních studentů byli Seikichi Higa, Choyu Kiyuna, Eiki Kurashita, Seiko Fukuchi a Tetsuhiro Hokama. "Shodokan" je škola Seko Higa Goju-Ryu. Starší instruktoři, kteří dnes vykonávají svou vizi navazující na učení Seko Higy, jsou Eiki Kurashita a Choyu Kiyuna.


Držíme se původního cíle Shorei ryu (Naha-te), jímž je rozvoj sebeobrany (nic víc - nic méně).

 Děti a mládež ale z pochopitelných důvodů vedeme ke sportu (čistě sportovnímu karate).

Ukázka tréninku (tradiční/původní okinawské karate Goju-ryu)

Ukázka rozvoje sebeobrany (cílem původního karate není soutěž ani show)